INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To byla, pánové, jízda! Musel jsem si vzít na pomoc titulek jednoho z dávných alb domácí rockové provenience, abych co nejpřesněji vystihnul nejen pražskou zastávku posledního světového turné nejortodoxnějších thrasherů všech časů, jednoduše nazvaného „Final World Tour“, ale také celou jejich kariéru, která v případě SLAYER (prozatím) čítá osmatřicet let na těch nejvýstavnějších prknech, která znamenají thrash metal. Osmatřicet let žití si vlastního snu navzdory všem společenským konvencím, které je nakonec přivedlo na samotný vrchol thrashmetalového Olympu a na věky vrylo do srdcí miliónů fanoušků po celém světě.
Ještě před výkopem celého toho až na kost propoceného včera se mi myšlenky na podobné bilancování, přiznávám, hlavou nehonily. Vpodstatě jsem čekal „jen“ další koncert legendy. Ale samotný závěr vystoupení SLAYER, okamžik, kdy po předlouhém loučení a neutuchajících ovacích publika zůstal na pódiu jen osamocený Tom Araya, jeden z nejcharizmatičtějších frontmanů Zeměkoule, a dlouhé minuty zůstával jen v němém úžasu stát a dojímal se pohledem na rozvášněné davy pod sebou, to všechno změnil. Po nějakých sedmi, osmi minutách toho úžasně emotivního němého filmu se totiž Tom naposledy vrátil za mikrofon, z připraveného papíru přečetl lámanou češtinou „Budete mi chybět. Sbohem.“ a nenávratně odešel do zákulisí. V ten moment si zkrátka člověk musel říct, sakra, něco tom opravdovém konci asi skutečně bude.
„Holes burn deep in your chest, raked by machine gun fire.“
A když tedy konec, tak ve velkém stylu, přesně jak to také SLAYER předvedli. Nadupaným setlistem, čítajícím osvědčené tutovky i skladby jen málo očekávané (třeba „Gemini“), jenž navíc obsáhl téměř kompletní diskografii kapely, a pekelnou jízdou, rychlou, přesnou, nekompromisní, jak to jen kapela sama dokáže, až si člověk mohl třeba hlavu do rytmu uklepat. Jediným rušivým elementem tak bylo zmíněné nelidské vedro, které panovalo v celé hale s ohledem na venkovní povětrnostní podmínky, a pod které sami umělci často přikládali obrovskou ohnivou show na pódiu.
Hlavní scéně vévodily po obou stranách dvě typické slayerovské orlice s vetknutými neúplnými pentagramy na hrudích, dohlížející na kytarovou hru obou sekerníků, a obrovská produkce na zadní stěně, střídající grafické motivy z letité historie kapely. V jejím středu, zezadu jištěný věčně hladovou baterií bicích Paula Bostapha, stál nekorunovaný král SLAYER Tom Araya, řvoucí stejně živelně jako před třiceti léty, a stále neskonale skoupý na doprovodné slovo – ovšem proč ne, když tuhle práci za něj v tomto případě zastává bohatě hudba sama a nepotřebuje k tomu žádné berličky. Koncert samotný nakonec trval přesně naplánovaných devadesát minut a nenalezli byste na něm špetičku promrhaného času. Nasekat to do lidí přesně tak, jak velí thrashmetalový zákon, a šlus, žádné serepetičky, mašličky ani šátečky.
Podobnému mottu se trochu zpronevěřili hosté večera z nejvzácnějších, totiž předskakující ANTHRAX alias druhá čtvrtina slavné thrashové „Big Four“, když se poměrně dlouho a poměrně neúspěšně snažili rozhýbat trochu prkenné publikum na tribunách („Jste tu na metalovým koncertě a ne v neděli ráno v kostele!“). Jinak ovšem Newyorčané, kteří se na rozdíl od hlavních hvězd večera do metalového důchodu ještě nechystají, zahráli na stejnou jistotu, a zejména bylo milé vidět v jejich středu zase po čase Charlieho Benanteho, který si to po dlouhodobé absenci zjevně užíval.
Ale zpět k tomu podstatnému. Navzdory některým předcházejícím informacím sice úplně vyprodáno nebylo, ale kdo ví, třeba to všem přítomným ušetřilo nějaké ty větší nepříjemnosti – viděl jsem i skutečně omdlévající jedince, jejichž počet se tím pádem mohl klidně násobit. Návštěva ale byla i tak zcela důstojná a kdo chyběl a nestihl zároveň třeba loňskou zastávku posledního zabijáckého turné ve Vídni, může nejspíš jen litovat. Takhle totiž mělo (a má) vypadat opravdové „odcházení“ thrashmetalových titánů, kteří definovali celou jednu generaci metalového hnutí, a bez kterých (pakliže to tak nakonec skutečně dopadne) bude kovový svět o podstatný kus smutnější a chudší. Hell Awaits!
Setlist ANTHRAX: Caught in a Mosh, Got the Time, Madhouse, Efilnikufesin (N.F.L.), I Am the Law, Now It's Dark, In the End, Antisocial, Indians
Setlist SLAYER: Delusions of Saviour/ Repentless, Evil Has No Boundaries, World Painted Blood, Postmortem, Hate Worldwide, War Ensemble, Gemini, Disciple, Mandatory Suicide, Chemical Warfare, Payback, Temptation, Born of Fire, Seasons in the Abyss, Hell Awaits, South of Heaven, Raining Blood, Black Magic, Dead Skin Mask, Angel of Death
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.